Jdi na obsah Jdi na menu
 


Otto Wagner

15. 2. 2007

Otto Wagner ( 1902-1974 )Obrazek 

Narodil se 28.3.1902 v Praze v rodině profesora na průmyslové škole. Díky jeho strýci, který byl nadlesním se z Otty Wagnera stává  již v mládí vášnivý lovec. Chodí do Skautu, kde se učí životu v přírodě. Touží studovat na vojenské akademii.

V roce 1922 je přijat na vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. V letech 1923-1925 navštěvuje francouzskou vojenskou akademii v St. Cyru. Z akademie v Hranicích je vyřazen v roce 1925 v hodnosti poručíka. Do roku 1939 slouží v různých vojenských posádkách v ČSR. V prvorepublikové armádě nemá lehký život. Spousty jeho nadřízených jsou nepříliš vyvedení vojenští "odborníci" z řad legionářů. Wagner jim dává najevo jejich nekompetentnost a je s nimi v neustálých konfliktech. Jak sám říká: "U velitelů, kteří rozuměli vojenskému řemeslu, jsem byl oblíben. Těm, kteří řemeslu nehověli, se nade mnou těžce sloužilo." Proto také jeho služební postup není nijak oslnivý, a přesto, že absolvoval kurs pro zahraniční důstojníky v St. Cyru, dosahuje pouze hodnosti štábního kapitána.

Po Mnichově slouží až do konce března 1939 na Slovensku. Poté je vyhoštěn do Protektorátu a v květnu odchází do Polska.

V roce 1940 se účastní jako velitel 1. praporu 2. čs. pěšího pluku bojů ve Francii. Již tehdy projevuje nespokojenost s poměry v čs. armádě a s politikou exilové vlády jak ve svých denících, tak i veřejně. Snaží se prosazovat svůj názor na organizaci a nasazení čs. jednotek, ale bezúspěšně. Wagnerovo rozčarování z čs. exilového vojska utvrzuje chování mnohých příslušníků důstojnického sboru, kteří si více než svých vojáků hledí svých gáží a jiných výhod. Jejich neschopnost je završena rozpuštěním československého vojska po pádu Francie.

Po kapitulaci Francie je evakuován do Anglie a zařazen k čs. brigádě. Protože neustává v kritizování exilového vedení, silně kritizuje dr. Beneše ze slabosti a neujasněné koncepce zahraničního odboje, je s několika dalšími důstojníky postaven mimo službu.

Jakmile se mu naskýtá příležitost, vstupuje 16. dubna 1941 do jednotek Svobodných Francouzů generála de Gaulla (FFL). O absurditě tehdejší situace a nesmyslnému přístupu exilového vedení k lidem, kteří chtěli proti nacismu opravdu bojovat, svědčí nařčení z velezrady, které se nad Wagnerem a dalšími "odbojnými pány" vznášelo.

Od července 1941 se jako velitel roty 2. motorizovaného praporu 13. půlbrigády francouzské cizinecké legie účastní tažení v Eufratu a na Iráckých hranicích. Později, již ve funkci zástupce velitele praporu, bojuje v Egyptě a Libyi. U Bir Hakeimu vyvedl svou jednotku úspěšně z Rommelova obklíčení. V průběhu roku 1942 je vyznamenán francouzskou Levantskou medailí, Koloniální medailí a francouzským Válečným křížem 1939 se dvěma palmami, které tak přidává k československému Válečnému kříži 1939, kterým byl vyznamenán 28. října 1940. 24.10.1942 je tězce zraněn v boji u El Alameinu při útoku na pozici Naq Ral, dostává medaili za zranění a nemocniční lodí je transportován do Anglie.

V březnu 1943 je povýšen do hodnosti majora. V červenci se stává instruktorem ve výcvikovém táboře v anglickém Camberley. Od září téhož roku až do dubna 1944 je velitelem 3. praporu 13. půlbrigády cizinecké legie v alžírském Sidi bel Abbes. Od dubna do srpna 1944 absolvuje speciální výsadkový a diversní kurs v Anglii a v listopadu působí jako zástupce velitele výcvikového střediska cizinecké legie v Coulommiers.

Od ledna roku 1945 až do konce května téhož roku je operačním velitelem a zároveň velitelem 2. praporu francouzského partyzánského pluku Foch na atlantické frontě v Marans. V květnu je navržen na kříž Řádu osvobození a v červnu je jmenován rytířem Řádu čestné legie a Křížem dobrovolníků.

Do 15.7.1945 působí ve štábu atlantické armády a poté se na základě smlouvy mezi de Gaullovým štábem a čs. vládou vrací do československé armády. 25.7.1945 se po šesti letech exilu navrací do Prahy.

Poválečné Československo má v jeho očích opět nešťastnou sestavu vlády, v jejímž čele stojí dr. Beneš. A tak se Otto Wagner připojuje k tomu proudu, který tento stav nejen kritizuje, ale připravuje i jeho faktickou změnu - vstupuje do komunistické strany (slovenské). Je v jejích řadách ukázkovým utopickým socialistou s negativním vztahem ke všemu, co pochází z Londýna. K Wagnerovu přístupu k životu vždy patřil idealismus. Ironií osudu je fakt, že Wagner je brzy politickým vývojem ve své vlasti velmi překvapen. Podle jeho vlastních slov jej "přejel vůz, který pomáhal roztlačit“. Až do roku 1951 působí na různých velitelských postech v čs. armádě. V Michalovcích velí pěšímu pluku. Je přeložen do Sniny, ke v bojích proti banderovcům pomůže tísněné polské brigádě, za což je vyznamenán polským válečným křížem. Velí pluku v Prešově, odtud je přeložen jako velitel samostatného praporu do Jeseníku. Jeho posledním velitelským působištěm je funkce zástupce velitele brigády v Olomouci. Při manévrech se dostává do sporu se sovětským poradcem kvůli strategickému umístění brigády. Na námitku, že jednotky rozmístěné podél lesa by za války utekly, Wagner odpovídá, že z roty cizinecké legie, jíž za války velel, nikdo neutekl. Spor se dostává až na ministerstvo národní obrany a výhrady sovětského poradce stačí k tomu, aby dne 6.4.1951 byl Wagner dekretem MNO jako "nespolehlivý" propuštěn do penze.

Pro představu o „nespolehlivosti“  a vojenských kvalitách Otto Wagnera je možno uvést například dobytí francouzského Royanu. Wagnerova jednotka tehdy čítala dva tisíce mužů a předpokládaný počet ztrát byl 600 mrtvých. Wagner však ztratil pouze sedm mužů. Za tuto akci byl vyznamenán Křížem osvobození. ( nejvyšší francouzské vyznamenání ).

Po propuštěný z armády pracuje jako lesní dělník v Jeseníku. Pochopil, že jedno zlo vystřídalo druhé a odchází do třetího odboje. Je prozrazen. Dne 28.3.1953 je vzat do vazby a 7.3.1954 je za "hromadění zbraní a navádění k pokusu o útěk" odsouzen ke dvěma letům a ztrátě hodnosti. V témže roce je propuštěn na amnestii a živí se na různých místech jako pomocný dělník. Má zákaz pobytu v Praze. V roce 1962 odchází do starobního důchodu, nicméně z existenčních důvodů pracuje jako brigádník v králodvorských cementárnách. Sdílí tak osud mnoha dalších vojáků a odbojářů, kteří se před novou diktaturou odmítli sklonit.

V červnu 1967 dostává povolení k cestě do Francie na oslavy 25. výročí bitvy u Bir Hakeimu. Dostává se mu přijetí, jež tohoto tvrdého vojáka dohání k slzám. Zatímco jeho rodná vlast jej nechává živořit na okraji společnosti, adoptivní vlast na něj nezapomněla a chová se k němu tak, jak přísluší hrdinům. Osobní vztah k Francii, datující se do dob studií v St. Cyru, projevil také přáním, aby po smrti byl jeho popel uložen v této adoptivní vlasti.

V roce 1970 vychází část Wagnerových deníků v nakladatelství Naše vojsko. Kniha vzbuzuje značný hlas.

Otto Wagner umírá 20.5.1974 v jihlavské nemocnici. Po dvou letech administrativních průtahů se daří dostat Wagnerovu urnu a řády do Francie. 15. května 1976 je urna s jeho popelem slavnostně uložena v Památníku cizinecké legie v Puyloubier ve Francii.

Plukovníku Otto Wagnerovi byl v roce 1991 presidentem republiky udělen in memoriam Řád Milana Rastislava Štefánika III. třídy.

Pramen: www.google.com ; S cizineckou legií proti Rommelovi - Otto Wagner