Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rudolg Witzig

12. 2. 2007

Rudolf Witzig ( 1916-2001 ) Obrazek
Narodil se 14.8.1916 v Rochlighausenu a dostalo se mu obviklého vzdělání mladíků tehdejší doby.
V dubnu 1935 vstoupil do německé armády k 16. ženijnímu praporu. Záhy poté byl poslán do důstojnického kurzu. V dubnu 1937 se stal podporučíkem a pokračoval ve studiu na ženijní škole v Rehagenu-Klausdorfu. Absolvoval také kurz na Vojenské akademii. Poté sloužil jako velitel čety 31. ženijního praporu, kde si podal žádost k nově vzniklému výsadkovému vojsku. V srpnu 1938 mu bylo vyhověno a Witzig se stal velitelem ženijní čety praporu. Prodělal základní parašutistický výcvik a věnoval se nadále studiu nejmodernější ženijní techniky. 1.10.1938 získal Výsadkářský odznak. V červenci 1939 byl povýšen na poručíka. Jeho odborné znalosti zaujaly kpt. Waltera Kocha, který byl vybrán pro sestavení speciálního úderného výsadkového praporu, a tak byl k němu zařazen. Na začátku druhé světové války byl povýšen do hodnosti nadporučíka.
Křest ohňem prodělal 10.5.1940 při útoku na pevnost Eben Emael jako velitel skupiny Granit ( ženijní jednotka ). Na pevnost se dostal s tříhodinovým zpožděním, pro přetržené lano na kluzáku. Po bezpečném přistání na místě určení Witzig zjistil, že většinu úkolů jeho muži již splnili ( příprava na tuto akci a výcvik trval 6 měsíců; mimojiné i na dělostřelecké tvrzi Adam v Orlických horách ). Witzig převzal velení a s pomocí kumulativních náloží se jim podařilo zablokovat východy z jednotlivých bojových stanovišť a dokončit demoliční práce. Pevnost padla 11.5.1940 a skupina Granit ztratila z 85 mužů 6 padlých a 20 zraněných ( z toho 4 při přistání). Za tento útok mu byl udělen Rytířský kříž! Železný kříž I. a II. stupně mu byl udělen dodatečně. Zároveň byl povýšen na kapitána.
Witzigova hvězda začala úspěšně stoupat. Byl odvelen na velitelství Luftwaffe, kde se stal pobočníkem říšského maršála Göringa. Vrátil se však do aktivní služby a stal se velitelem 9. roty III. praporu úderného výsadkového pluku s nímž se zúčastnil invaze na Krétu 20.5.1941.
Během útoku na kótu 107 u letiště v Maleme byl raněn a evakuován do Atén a později do Německa.
10.5.1942 byl pověřen velením nově vzniklého ženijního praporu a byl povýšen do hodnosti majora.
V červenci 1942 dostal rozkaz, aby se s praporem přesunul do Afriky. Po různých odkladech a komplikacích se prapor soustředil v Tunisu až 15. a 16. listopadu. Prapor byl hned včleněn do obrany slabého perimetru v Tunisu. Bojová činnost v zimě se omezila, čehož výsadkáři využili ke zpevňování obraných pozic.
Prapor se podílel na ofenzivě zahájené 26.2.1943 v prostoru Medžez el Bad. Operace byla po zuřivých bojích zastavena a 8.3.1943 neúspěšně obnovena. Britové provedli protiofenzívu. Nový velitel divize von Maunteffel trval na protiútoku. Witzig byl vzhledem ke ztrátám proti, ale nebylo mu to nic platné. Po počátečním úspěchu útok zkrachoval. Witzigův prapor byl zatlačen zpátky. V dubnu klesl stav praporu na 2 důstojníky ( jedním byl sám Witzig ), 4 poddůstojníky a 27 vojáků. 6.5.1943 obdržel Witzig rozkaz, aby se zbytky praporu stáhly z Tunisu a pokusily se dostat do Itálie. Witzigovi se nepodařilo sehnat plavidlo pro převoz praporu. Po kapitulaci Tunisu 7.5.1943 byl Witzig odříznut od praporu a zůstal na severu země. Struktura jednotek se již zcela rozpadla, každý si hledal místo na lodích do Evropy. Pro Witziga a jeho skupinu byl vyslán rychlý člun, který jej dopravil na Sicílii.
Po návratu do Německa a krátké dovolené byl převelen do Wittenbergu, kde se formoval nový výsadkový ženijní prapor. V té době došlo ve struktuře výsadkových vojsk ke změně, která spočívala v tom, že ze dvou výsadkových sborů vznikla armáda. Původní ženijní prapor se změnil a rozrostl ve 21. výsadkový ženijní pluk. Witzigův prapor se stal 1. praporem a Witzig sám se stal zároveň velitelem celého nově vzniklého pluku. V červnu 1944 při invazi v Normandii byl prapor odeslán na východní frontu, kde přešel pod velení Schirmerovy výsadkové skupiny.
Pluk se přemístil po železnici do Litvy, kde 25.6.1944 převzal úsek fronty, východně od Kovna. Německé velení zde očekávalo velký tankový útok sovětů. Prapor se pěšky přesunul do prostoru, kde Witzig očekával útok. Ráno 27.6. se jim naskytl pohled na více než kilometr dlouhou linii sovětských obrněných vozidel! Po cvhíli čekání se na zákopy ženistů snesl uragán oceli. Dělostřelecká příprava trvala přes hodinu. Poté přišel útok první vlny tanků na slabou linii zákopů 1.roty. Rozpoutal se rozhořčený boj mužů proti tankům T-34. Rota zničila 20 tanků a útok byl na chvíli zastaven. Po chvíli však dorazila nepřátelská pěchota a stav 1. roty se ztenčil na 30 mužů schopných boje. V podobné situaci se ocitla i 2. rota, která zničila 8 tanků. Sovětší kulometčíci obcházeli obránce a zahajovaly palbu z týlu. Zbytky obou rot se stahovaly otevřeným terénem ke schromaždišti praporu, které bylo v lese. 1. rota tak ztratila dalších 11 mužů. V lese Witzig shromáždil přeživší vojáky a za zády sovětům je vedl k německým liniím. Dosaženo jich bylo druhého dne ráno. Z obou rot přežilo 54 mužů. Sovětské ztráty byly tak těžké, že se postup zastavil na 2 dny. Zbylí vojáci obou rot se účastnili bojů až do října 1944, kdy byli evakuováni lodí do Mecklenburska. Tam major Witzig opustil své muže a převzal velení 18. výsadkového pluku. Jeho bývalý prapor byl rozpuštěn.
18. pluk byl součástí 6. výsadkové divize, která utrpěla v Normandii takové ztráty, že musela být rozpuštěna a znovu sestavena. Poté byla odeslána na frontu do jižního Nizozemí a z prostoru Arnhemu se přesunula do postavení mezi řekou Másou a Rýnem. 25.11.1944 obdržel Witzig zprávu, že za boje v Litvě mu byly propůjčeny Dubové ratolesti k Rytířskému kříži. Pluk se účastnil bojů až do února 1945, kdy se přemístil do silně opevněného lesa Reischwaldu v západní části Německa a vystřídal zde těžce otřesené jednotky pozemního vojska.
Od 12.3.1945 sváděla 6. výsadková divize obranné boje na Rýně v prostoru Emmerichem a Reesem. Witzigův pluk podporován zbytky 17. pluku byl rozmístěn na levém křídle . 17.4.1945 se struktura 6. divize pod tlakem britských tanků definitivně rozpadla. Malé skupinky výsadkářů pokračovali v boji až do 8. května 1945. Při těhto bojích byl Witzig zajat.
V zajetí se dozvěděl, že ho velení Luftwaffe v závěrečných dnech války zavedlo do knihy padlých. Ze zajetí byl propuštěn již v září 1945 a několik let žil životem vojáka z povolání ve výslužbě.
Od dubna 1956 sloužil v Bundeswehru v hodnosti podplukovníka jako náčelník štábu ženijního pluku. Poté velel 2. ženijnímu praporu a k tomu sloužil na inspektorátu pro výstroj a výzbroj. V roce 1965 byl povýšen na plukovníka, což mu vyneslo místo ve sboru ženijní školy v Mnichově. Do výslužby odešel v roce 1974. Zbytek života věnoval práci ve vedení celoněmecké organizace bývalých příslušníků výsadkových jednotek.
Zemřel 3.10.2001.

Pramen: www.google.com